VáclavBurle

Morfologická skupina nelupenatých hub (Aphyllophorales) zpravidla objektem zájmu houbařů nebývá. Až na výjimky (např. sírovec žlutooranžový) jde o houby nejedlé a na rozdíl od lupenatých hub obtížněji určitelné. Mezi nejvíce známé nelupenaté houby patří choroše, převážně dřevní houby, které enzymaticky rozkládající dřevní hmotu. Nepřehlédnutelné jsou především víceleté plodnice dosahující často větších rozměrů a druhy živě zbarvené. Co se zbarvení týče, první místo bych přisoudil outkovce rumělkové (Pycnoporus cinnabarinus (Jacq.) P. Karst. 1881).

Protože se ve svém příspěvku věnuji především její ekologii, popis houby bude strohý: živě rumělkově červená houba je v mládí jemně pýřitá, později olyslá a mírně blednoucí. Rumělkově červené jsou také rourky i suchá, vatovitá až korkovitá dužnina. Polokruhovité až ledvinité plodnice jsou ke kůře přisedlé bokem a jejich velikost bývá obvykle 4 - 6 cm. Fruktifikuje od června do listopadu, výtrusný prach je proti očekávání bílý.

Bohužel, outkovku rumělkovou jsem viděl v přírodě pouze jednou, a to na padlém tlejícím kmeni letitého buku při úpatí kopce Sýkoř na Tišnovsku. Bylo to tehdy dilema, zda ten malý zázrak vzít do herbáře, nebo ponechat v tichém lese "in situ". Rozhodl jsem se pro to druhé. Fotografie pořízení v šeru bez blesku vyšla katastrofálně a krásný obrázek outkovky rumělkové si můžete prohlédnout díky JUDr. Aleši Vítovi z České mykologické společnosti, který ochotně pro tento blog poslal.

Pojďme k historii výskytů u nás a k ekologii. Za prvonález je považován sběr dvou plodnic v Nízkých Tatrách z roku 1868 C. Kalchbrennera, faráře ve Spišských Vlaších. Pilát uvádí v letech 1936 - 1942 nálezy z devíti lokalit. Jsou doloženy v herbáři Národního muzea dvanácti dokladovými položkami. Ještě těsně po válce uvádí mykologická literatura v rámci celého Československa 18 lokalit. Za centrum výskytu outkovky rumělkové v Evropě považuje Pilát Zakarpatskou oblast Ukrajiny a východ Slovenska. V roce 1961 bylo na území ČSSR díky mapovací akci známo 133 lokalit outkovky. Rozložení lokalit je nerovnoměrné. Chybí nebo je vzácná v nížinách, častější je v podhorském a horském stupni. Výskyty z nižších poloh - jak bylo uvedeno - jsou vzácné V blízkosti lesa"Šiberná" s teplomilnou vegetací u Kuřimi (okr. Brno - venkov) ji v roce 1969 sbíral K. Kříž a F. Šmarda na tlejícím padlém kmeni třešně ptačí. Po roce 2000 jsou známy ojedinělé nálezy z okolí Vranova na Brněnsku a jižní části Moravského krasu. I když se od roku 1961 počet lokalit rozhojnil, je třeba povařovat Pycnoporus cinnabarinus za vzácnější součást české mykoflóry.

Co se týče hostitelských dřevin (ve vztahu k uvedenému počtu 133 nálezů outkovky) vede buk (35 případů), třešeň a višeň (21 nálezů), jeřáb a bříza po sedmnácti, následují různé druhy

dubů (8 exemplářů) vrba (5), olše a habr 3, javor klen 2, topol a líska (1). Při ostatních nálezech nebyla hostitelská dřevina zaznamenána nebo se ji nepodařilo určit. K ekologii houby ještě poznámka, že mnozí mykologové zaznamenali její výskyt na prosvětlených místech.

"Díky nápadnému zbarvení je nezaměnitelná," zní obligátní informace v mykologických příručkách. Není to tak úplně pravda. Zbarvením (méně intenzívním a s jiným odstínem) se o. rumělková podobá oranžovci vláknitému (Pycnoporellus fulgens (Fr.) Donk 1971), který vyrůstá na tlejícím dřevě jehličnanů - především jedlí a smrků, jen výjimečně na dřevě buků a olší. Také hlinák červenajíci (Hapalopilus rutilans (Pers.) P. Karst.) může připomínat staré, vybledlé plodnice outkovky rumělkové. Pycnoporus coccineus je od Pycnoporus cinnabarinus k nerozeznání, ale u nás neroste, stejně jako outkovka krvavá.

Každý nález outkovky rumělkové stojí za zaznamenání a zdokumentování. Informace o nových nálezech uvítají samozřejmě mykologická pracoviště v celé ČR.

Holec J., Bielich A., Beran M.: Přehled hub střední Evropy. Academia, Praha 2012.

Kříž K.: Rozšíření outkovky rumělkové v Československu. Česká mykologie 18, sešit 3, Praha 1954.

Pilát A.: Houby Československa ve svém životním prostředí. Academia, Praha 1969.

Příhoda A.: Lesnický fytopatologie. Praha 1959.