VáclavBurle

V lidové tradici byli vlci vždy vnímáni jako zlá, nebezpečná a žravá zvířata. Co jiného si myslet o vlkovi, který sežral babičku, uložil se v její posteli a následně si smlsl na Karkulce. To mu nestačilo a tak si jako zákusek dal dobroty z Karkulčina košíku určené nebohé babičce. Podstatné jméno vlk patří mezi nejstarší slova naší mateřštiny (Lamprecht) a figuruje ve více než padesáti českých příslovích a rčeních. Hltá jak vlk, shání jako vlk, je laskav jak vlk na berana, je to vlk v rouše beránčím, to se spíš vlk s ovcí ožení, vlk si do ovčince cestu vždycky najde - jsou jen malým příkladem. Nepotřebují komentáře stejně jako rčení "Ten zvlčil" nebo "Má chování vlka". "Vlk změní srst ale ne povahu" je nepřesným překladem latinského Lupus pilum mutat, non mentem.

Naši předkové lovili vlky primitivním, ale efektivním způsobem - do jam. Rčení "Má se jak vlk v jámě" má původ právě v uvedeném způsobu lovu. Rčení "S vlky žíti - s vlky výti" zaznamenal už spisovatel a kazatel Tomáš Štítný ze Štítného někdy kolem roku 1390. Ani v tomto případě není nutný komentář. Jiné rčení "Ať jsou vlci sytí a kozy celé" je relevantní známějšímu (a novějšímu) "aby se vlk nažral a koza zůstala celá". Prvně uvedené zaznamenal koncem 14. století spisovatel a sběratel lidových moudrostí Smil Flaška z Pardubic. "Ukazovat vlkovi cestu do lesa" (Čelakovský) není reakcí na dotaz kudy se dát, nýbrž je míněno jako něco naprosto zbytečného, mající ekvivalent s nošením dříví do lesa. Problematické je rčení "Má se hůř než vlk v pivnici". Slovo "pivnice" znamená na východě Moravy a na Slovensku sklep. Je myšlen sklep ve smyslu vězení, nebo naopak sklep plný vína, klobásků, uzeného a jiných dobrot? Rčení "Má vlčí mlhu" je nesprávně interpretováno jako porucha vidění (např. šedý zákal), ve skutečnosti je míněno ve významu nevidět věci reálně, nepochopit podstatu věci.

Vlk figuruje i v několika názvech rostlin. Nejznámější je vlčí mák (Papaver rhoeas), který u nás roste už asi od neolitu. Nápadný plevel obilovin se druhotně objevuje na rumištích a člověkem narušené půdě. Oměj vlčí mor (Aconitum lycoctonum) z čeledi pryskyřníkovitých má špinavě žluté květy a hojnější je v karpatských lesích. Jed z oměje se používal k otravě masa určeného jako nástraha pro vlky, lišky a jinou škodnou. Vlčí bob mnoholistý (Lupinus polyphyllus) z čeledi bobovitých byl dovezen ze Severní Ameriky jako okrasná rostlina. Pokud zdobil jen zahrádky, bylo dobře. Postupně se však rozšířil do té míry, že je považován za invazivní druh, výrazně poškozující celý ekosystém. V okolí Maršova (okr. Brno- venkov) vytlačily statné porosty vlčího bobu vzácnější, výrazně teplomilný jetel bledožlutý (Trifolium ochroleucon). V lidových názvech rostlin se přídavné jméno vlčí objevuje často. Tak např. durmanu se říká vlčí bodláčí nebo vlčí hvozd, rulíku zlomocnému vlčí oko nebo vlčí jahoda, lýkovci jedovatému vlčí lýko nebo vlčí pepř. Pryšec chvojka má lidový název vlčí mléč, plavuň vidlačka vlčí ocas a kapraď samec je v lidovém podání vlčí žebro. Čičorce pestré se říká vlčí hrách a hledíku vlčí tlama. Vlčoun je lidový název pro rdesno ptačí a vlčím hráchem se rozumí čičorka pestrá. A jak je to s houbami?

Teplomilný hřib vlčí (Rubroboletus lupinus) je vzácný, na řezu modrající druh tvořící mykorhizu s duby a kaštanovníkem setým. Roste na Jihu Evropy a údaje o výskytu na našem území jsou nedoložené.

Vlčí mléko červené (Lycogala epidendrum) někdy zvané pýchavička vlčí mléko skutečně vypadá jako drobná cca 0,3 - 10 mm pýchavka. Roste pospolitě na tlejících větvích, listech i v mechu. Zprvu růžově zbarvené kulovité útvary se stářím mění na oranžovou a posléze na hnědou. Nejde však o houbu, nýbrž o hlenku.

Pokud jste přečetli text až do konce, určitě se vám jeví obsahově a stylisticky poněkud rozkolísaný. Ono spojit lidovou slovesnost s rostlinami, houbou a hlenkou nemůže dopadnout jinak.

Čelakovský F. L.: Moudrosloví národa slovanského ve příslovcích. Vyšehrad, Praha 1949

Flajšhans V.: České přísloví, Česká akademie císaře Františka Josefa, Praha 1913

Lamprecht A., Šlosar D., Bauer J.: Historická mluvnice češtiny, SPN, Praha 1986

Moravec B.: Zvířata v lidovém podání a v pověrách. Praha 1921

Zaorálek J.: Lidová rčení. Praha 1947