VáclavBurle

Jedná se o vzácnou houbu, ale jak moc je vzácná, tak to bohužel nevíme...

Je to možná i smutné, ale ucháče čepcovitého jsem poprvé našel a také naposled - tedy až do včerejšího dne - někdy začátkem osmdesátých let minulého století. Přibližně před čtyřiceti lety. A co se včera nestalo. Na téměř stejném místě, les se tam hodně změnil, jsem objevil dvě plodnice v podobě mileneckého páru a o metr dál byla ještě jedna. Bylo to až neskutečné překvapení. Koncem týdne, nebo začátkem toho dalšího, je půjdeme ještě překontrolovat a udělat další snímky. Ono to není zas tak jedoduché tuto úžasnou a zajímavou houbu nasnímat. Chtěl jsem napsat i překrásnou, ale to už by bylo na dlouhou diskusi. Je ucháč čepcovitý krásný nebo jen z mykologického hlediska zajímavý?

A i v tomto případě se ukazuje, jak toho víme o houbách, mykologii, málo. S velkou pravděpodobností tam čepcovitý rosté předlouhé roky. Nebo naopak se tam ukázal až po těch dlouhých desetiletích? Tak odpovědi na tyto otázky už se nikdy nedozvíme. A není to škoda? Co ale naděláme? Nic!

Lesy jsou tam hluboké a taková návštěva bude představovat více než dvanáct kilometrů chůze. Je to tam překrásné a zejména nyní v podzimním čase. Divné je, že v současné době tam mnoho jedlých hub není, nejsou tam ale ani ty ostatní. Blíže k civilizaci teče potok, který v současné době bez vody. Jenom ho zdobí sem tam více čí méně hluboká tůň. A kolem toku naopak až neskutečné množství podzimních hub. Když se to trošilinku přežene, tak jsou jich tam celé lány a to zejména václavek, ale i bedel vysokých, klouzků sličných a najdou se i nějaké hřiby, suchohřiby. Košík se ale nenaplní. Snad jedině opeňkami měnlivými. Putování barevnou přírodou úžasně doplní posezení v některém z mnoha tamnějších trampských campů. Když jeden není líný, tak se dá opéci i vuřt, nebo dokonce uklohnit guláš, že by i smaženici?

Nechal jsem rodinu odpočívat a sám jsem nedočkavě kolem potoka pod břízkami hledal ty malé, střední kozáky. Najednou koukám a na místě, kam vždy padnul můj pohled, něco divného. Až jsem se lekl, nebo snad radostí pookřál. Konečně houba, kterou nikdo nezná, kterou nikdy nikdo neviděl. Bude se jmenovat určitě po mé maličkosti. Konečně jsem se dočkal. Usedám a koukám a koukám, a na nic jsem nepřišel. Velkou výhodou bylo, že už byla doba digitálních fotoaparátů. A takový foťák umí divy. Nejen, že udělá snímek, ale dokonce i přidá datum. Takže vím nejen kde jsem ho našel, ale dokonce i kdy. To je ta dnešní výhoda techniky. To je na těch houbách to krásné. Chodíte na ně celý život a pouze jednou se vám podaří takové štěstí. Konečně je tu on lesa šampión - ucháč čepcovitý. Každý rok čekám, že na stejném místě, nebo někde v okolí, najdu jeho bratříčka, sestřičku. Ale marně...

A aby toho nebylo zas tak málo tak cestou do civilizace jsem po asi dvou kilometrech našel další tři krasavce. Tak to už je na mrtvici. Jak z ničeho nic člověk má takové štěstí? Po celý dlouhý život téměř nic a najednou - z ničeho nic - takový houbařský zázrak.

Posedávám u plodnic a přemítám jestli je tento ucháč vůbec k jídlu. I když co do množství "masa" nic moc. A i to je důvod proč ho nechávat svému osudu. Jak ale asi chutná? Stačilo by zapnout mobilní telefon a projet internet a jeden by měl jasno. Jenže já už předlouhé roky mám pouze ten jednoduchý, tlačítkový, a nehodlám ho měnit. On má totiž ohromnou výhodu, že vydrží nabitý až měsíc. A to je při toulání přírodou hodně důležité. Ale něco se můžeme dozvědět na tomto odkazu.

(28. října 2019) - Výprava to byla velká, jak se zpívá v té písničce, velrybářská. Bohužel mnozí by těch dvanáct kilometrů nezvládli, tak jsme překontrolovali jen ty na lokalitě Horní. Závěr nebyl dokonalý. Za Boha jsem houby nemohl najít. Byl jsem si ale jistý, že jsem na správném místě. Po né zrovna krátké době, všichni vrhali nechutné pohledy, mé povědomí zvítězilo. Stačilo jen překročit vlhká místa, potůček. A zázrak se dokonal...

Plodnice za ten týden zmohutněly a ztmavly. Jak ten jeden ležel u nich, tak z ničeho nic povídá. Nejsou dvě, jsou to srostlice, takže podle třeňů jsou dokonce čtyři. Opodál byl ještě další a jedna z žen našla ještě ucháče čepcovitého nového. Bylo to ale zatím jen miminko. Uvidíme, jak bude vypadat v příštích dnech.

Ano ještě na ně vyrazíme a navštívíme i tu lokalitu Dolní. A vy opět můžete být při tom.

(2. listopadu 2019) - Dnešní fotohoubařské toulání bylo na lokalitě Dolní. A hned na začátku to nemuselo dopadnout dobře. Byl jsem zamyšlený a přesně jsem nevěděl, kde čepicovitý se nachází. Jenom jsem věděl, že jdu dobře a že to musí být tam někde uprostřed na cestě. Protože už nejsem bohužel žádný olympionik, tak jsem kráčel vzadu. Koukal jsem po okolí a doufal, že vypadnou ještě nějaké ty houby na poslední smaženici. Marně. Nikde ani jedna plodnice.

Začalo pršet, ale vzduch byl pro mé stařecké plíce úžasný. Stejně jsem si musel do nich několikrát fouknout. Jinak bych té bandě přede mnou nestačil. Opět zapracoval mozek. Poručil očím se podívat a já koukám, že přede mnou uprostřed cesty ten krasavec z minula. Všichni ho přešli. Štěstí bylo, že ho nikdo omylem nevykopnul. Začaly fotoorgie.

Na všechny nebylo dostatek místa, tak se potulovali kolem. Z ničeho nic jeden povídá. Tady jsou další. Celkem jsme jich napočítali šestnáct. Ale pozor. Udělali jsme zajímavý objev. Pouze ten jediný byl fotogenický. Ostatní plodnice byly divné, takové nějak nedokonalé. A teď nevíme jestli opravdu je těch ucháčů čepcovitých v lesích málo. Není opak pravdou?

Houba je to pro fotografování zajímavá. Vypadá to, že žádná plodnice není stejná. Naopak každá je jiná a navíc mnohé jsou v designu srostlic. My jsme našli pouze dvousrostlice, ale co když jich bude i více. Ten z minula trošku vyrostl ale především výrazně ztmavl. Čím houba starší tím asi výrazně tmavší. Je začátek listopadu a všem plodnicím se stále daří. Počkáme ještě týden a opět na ně vyrazíme. A budeme je sledovat tak dlouho dokud neopustí tento svět. To bádání, i když amatérské, kolem těchto darů lesa, je úžasné. A vy můžete být opět při tom...

(14. listopadu 2019) - Slíbili jsme, že čepicovité budeme pozorovat až do jejich konce. A udělali jsme moc dobře. Hned na první pohled bylo zřejmé, že plodnice olízl mráz. Ten je zpevnil a dokonce i zkrášlil. Jinak jim nic moc neudělal. Až na jednu plodnici, kterou třeň neudržel a ona si unavená lehla vedle svého druha. Proč se tak stalo nevíme. Vždyť vedlejší houba stojí a stále se dívá do kraje. V lese na volných plochách již leží první sníh...

Když jsem v ranních hodinách vstoupil do lesa, tak všude kolem mlha, jak se říká, že by se dala krájet. Netrvalo dlouho a začalo jí prořezávat slunce. To je ten správný čas jak pro malíře, tak i pro fotografa. Listí nádherně zbarvené a na pasekách, loukách, srnčí a jelení zvěř. I to je ten důvod proč tu přírodu máme rádi. Stále je na co se dívat, pozorovat.

Celkem jsem nádherným lesem, který různorodý, i když i zde je již kůrovec, urazil více než patnáct kilometrů. Byl to nejlépe prožitý čas těchto dnů. Prozkoumal jsem obě lokality, na kterých se ucháče čepcovité vyskytují, tedy jak tu horní, tak i tu dolní. Houby udělal mráz překrásné. A to ještě není konec. Na konci přištího týdne opět vyrazíme a i vy můžete být při tom...

(22. listopadu 2019) - Dnes jsme pravděpodobně navštívili lokalitu Horní naposled. Jak je ze snímku patrné, tak naši milenci se pohádali. Že by byli před rozvodem. Místo aby svoje letošní bytí ukončili společně, tak si každý lehl na druhou, opačnou, stranu. Jedna láska končí, aby druhá opět někdy, někde, začala nanovo. Jenom nevíme, jestli na stejné větvi opět ucháč čepcovitý vyroste. Za nimi byl ještě jeden, ten se ale proměnil v hromádku hnědého většího bobíku. Tak tady opět v příštím roce nashledanou.

Na lokalitě Dolní už to rovněž nevypadalo dobře. Náš šampion se zmenšil, ztmavnul a už je z něj jen nepatrná hromádka. Na ty vedlejší, kteří na volném prostranství, nedávno napadl sníh, udeřil i mráz, a ta tající voda plodnice zlikvidovala tak, že jsme je už nenašli. A pohádky je konec. Aby toho ale nebylo málo, tak jsme nedaleko Horní našli s čepcovitými další plácek. Bylo jich tam cca deset, ale pouze jeden fotogenický. Ostatní plodnice už to nepřežily. Nazvali jsme ho Horní II...

Podzim to je ten správný čas pokusit se nalézt ucháče čepcovitého. A můžete i s námi. Foto: Rostislav Stach