VáclavBurle

Smrk omorika (Picea omorika), neboli tzv. srbský smrk, objevil prof. J. Pančič (1814-1888) v západním Srbsku v roce 1855 a v roce 1887 byl popsán v odborné literatuře jako Pančičův srbský smrk (Vidaković, 1963). Srbský smrk je endemický druh z Balkánského poloostrova, který přežil jako třetihorní relikt. Současný přirozený rozsah srbského smrku je omezen na území Bosny a Hercegoviny, kde roste na vrcholcích hor v okresech Ustiprača a Foča na strmých březích řeky Driny. Roste zde ostrůvkovitě na severních svazích, na vápencových výchozech v nadmořské výšce v rozmezí 300-1 700 m. Tvoří zde menší skupinky nebo roste spolu s ostatními dřevinami, jako je Fagus sylvatica, Picea abies, Pinus nigra, Pinus sylvestris, Abies alba a Ostrya carpinifolia. Ve své domovské zemi dosahuje výšky až 50 m a má nápadně úzkou a štíhlou kuželovou korunu s typickým pyramidálním vzhledem a relativně tenký kmen s tenkou červenohnědou kůrou. Větve jsou poměrně krátké (0,5-2,0 m), téměř vodorovné.

Během války v Bosně a Hercegovině v letech 1992 až 1995 byla oblast kde roste smrk omorika, útočištěm velkého množství obyvatelstva a izolovaných partyzánských bojovníků. V letech 2002-2005 byl proveden výzkum používání hub a lišejníků a jejich vlivu na přežití lidí v těchto válečných útočištích. Pro tento výzkum bylo kontaktováno 51 dospělých, včetně bývalých vojáků, kteří byli obklíčení v enklávě během obléhání mezi dubnem 1992 a červnem 1995. V té době obyvatelé oblasti uprchli do hor a řada vojáků vytvořila partyzánské skupiny. Tento "etnobotanický" výzkum ukázal, že houby a lišejníky hrály důležitou úlohu při přežití lidí v této oblasti, kde získávání jiného druhu stravy bylo velice obtížné. Z rozhovorů bylo zjištěno, že během obléhání lidé k jídlu využívali 25 druhů hub a 7 druhů lišejníků. Nejpoužívanějšími houbami byly: pečárka polní (Agaricus campestris), hřib smrkový (Boletus edulis) a liška obecná (Cantharellus cibarius). Nejpoužívanějšími lišejníky byly větvičník slívový (Evernia prunastri) a lišejníky rodu Usnea sp. (provazovky), z kterých lidé připravovali kaši a ze suchých lišejníků tzv. lišejníkovou mouku (Redzic et al., 2010).

Krátce poté, co byl smrk omorika objeven na Balkánu, projevily o něj zájem i další země. První srbské smrky byly vysázeny v londýnské botanické zahradě Kew Garden (1889) a v parku skotského zámku Murthy Castle (1897). Postupně se začaly vysazovat jako okrasný strom v mnoha zemích Evropy, včetně našeho území. V Praze-Krči v roce 1906 a na zámku Jezeří v roce 1910 (Svoboda, 1976).

O srbský smrk začali projevovat velký zájem dendrologové, když se ukázalo, že strom je mrazuvzdorný a netrpí ani časnými, ani pozdní mrazy a není poškozován sněhem ve vyšších nadmořských výškách. Bylo zjištěno, že tento smrk je také vhodný do městského prostředí. Na půdu a lokalitu je nenáročný, Roste uspokojivě i na sušších stanovištích a štěrkových půdách. Růst srbského smrku dobře vyhovuje městským podmínkám: v 10 letech dosahuje výšky 3-4 m, v 15 letech 5-6 m, ve 20 letech 7-8 m ve 30 letech má kolem 12 m. Omoriku dnes najdeme v České republice v mnoha lesoparcích a arboretech (Bílá Lhota, Habrůvka, Karlovice, Pernink, Vimperk, Vrahovice, Žampach) a sazenice tohoto smrku se dají koupit v mnoha zahradnictvích, kde jsou dostání v mnoha kultivarech, včetně zakrslých forem. Nejrozsáhlejší výsadba srbského smrku je zřejmě v arboretu Řícmanice (okr. Brno-venkov), kde byly prvé stromy vysazeny v roce 1928. Toto arboretum je součástí školního lesního podniku Masarykův les Křtiny a je účelovým zařízením Mendelovy univerzity v Brně. Jedná se o lesní komplex o celkové rozloze 10 492 ha.

Redzic S, Barudanovic S, Pilipovic S. Wild mushrooms and lichens used as human food for survival in war conditions; Podrinje-Zepa Region (Bosnia and Herzegovina, W. Balkan). Human Ecology Review, 2010; 175-187.

Svoboda AM. 1976. Introdukce okrasných jehličnatých dřevin. (Introduction of coniferous ornamental woody plants). Studie ČSAV, č. 5. Academia, Praha, 1976, p.124.

Vidaković M. Međuvrsno ukrštanje Pančićeve omorike (Picea omorika/Panč./Purkyne) sa sitkanskom smrčom (Picea sithensis (Bong.) Cariére). Šumarstvo. Beograd. 1963; p. 337-342.