VáclavBurle

Poučeni, že nesmíme na nic čekat, ale naopak se vypravit na tu nejen orchidejovou louku co nejdříve. Byl konec května a my jsme s velkým očekáváním procházeli po vyšlapané stezce. Za ty roky už víme co nás čeká a nemine. Stejně je to tam vždy jiné, vždy objevíme něco nového, zajímavějšího, jsme obohaceni o nové až neobvyklé zážitky. A vy v příštím roce můžete být při tom. Stačí se včas, s předstihem, přihlásit. (Zanedlouho jedeme na bradáčky srdčité a další skvosty Šumavy. Tam kde rostou pětiprstky bělavé se má za nedlouho budovat velké rekreační středisko. Ten svět, a státní ochrana přírody, se zbláznil.)

Letos jsme dorazili s velkým náskokem protože jsme nechtěli přijít o vstavače vojenské. Ono to zas není tak dlouho, kdy jsem nepoznal slunečnici, šindelovníka severského, od orchideje. Vše to vypadalo stejně. Rád vzpomínám, je to zde na blogu, na neznámého přítele, který mé maličkosti popisoval, že to co jsem nasnímal do fotoaparátu je vojenský a dodal: ručičky, nožičky a na hlavě vojenská přilba. Do smrti jsem si to zapamatoval - děkuji Vladimíre - a dnes poznám tuto překrásnou orchidej na hodně velkou vzdálenost.

Slunce pražilo jako kdyby to mělo být naposled a zásoby vody v polních lahvích z první světové docházely. Jenže my už víme, kde na té ohromné a nikde nekončící louce hledat. Rostou stále na stejném plácku. A měli jsme úspěch. Jenže jsme přijeli moc brzy. Bylo jich tam jen několik. Maličcí, jak se říká nic moc. Nebo lépe řečeno nic než moc.

Ale my nelenili a dostavili se o deset dnů později. Po vojenských už bohužel nebylo ani památky. Pouze nás pozdravilo několik odkvetlých prstnatců pleťových. Ale kam se oko podívalo tak tam desítky překrásných, v plné síle, vzácných, vstavačů bahenních a pětiprstek. Posedali jsme na mezi a nevěřícně se kochali. Jak my tyto okamžiky milujeme. Ale já nemiluji ty vedle mne posedávající. Je to taková divná parta kuřáků. A já jsem zatvrzelý exkuřák. Jistě si umíte představit co se v mém organismu, hlavě, děje. Bohužel sem tam bych si o to retko rád řekl. Už jsem to ale, bohudík, vydržel desítky let, a tak to na stará kolena již měnit nebudu...

Pleťový je kouzelný tím, že se vyskytuje v mnoha barevných odstínech. Že by nejčastější barvou byla ta co připomíná pleť člověka, po kterém se jmenuje? Zajímavé bylo, že tam zbylo ještě několik rostlin v bílém provedení. Jak já rád říkávám ve svatebním šatu. A těch bývá hodně pomálu. Už jsem si toho všimnul dávno, že bílé provedení přichází až v okamžiku, kdy ostatní barevná podání již odešla do zapomenutí. A jistě vám odborníkům není třeba dodávat, že miluje slunce, vlhká stanoviště.

V odborné literatuře se píše, že pleťový nikdy v Čechách nebyl početný i když jsou lokality, které botanici a místní lid zná od nepaměti. U nás je původním druhem, a tak jako jiné orchideje je z naší krajiny rovněž na ústupu, je dokonce podle odborníků ohrožen vyhynutím. Ještě štěstí, že známe několik lokalit, kde se mu zatím stále až nebývale daří. Jedna rostlina dokáže vyprodukovat kolem padesáti tisíc semínek, která si následně musí najít tu správnou houbu. Je to takové divné jak to ta Matička příroda zařídila. Semen hodně, ale rostlin následně přemálo. Je to o velkém štěstí najít si to správné prostředí, ve kterém ještě navíc je ta správná mykologie. Podobně je to i u hub. Takový vatovec, nově pýchavka obrovská, vyprodukuje dokonce bilion spor. Kolik plodnic následně najdeme? Je to pouze o velkém štěstí. Nejen já po nich pasu jako ohař. Je to jedna z nejlepších, nejchutnějších hub. Krémová polévka z nich je nepřekonatelná, delikates. A ten v žádném supermarketu si nekoupíte. Musíte vědět kde hledat a pak se připravit na velkou radost. A to nejen při nálezu, ale i při stolu. Dobrou chuť.

A další orchideje z této přeslavné louky: vstavač bahenní a pětiprstka žežulník.