VáclavBurle

Když vědci v 70. letech minulého století prokázali, že vlivem vypouštění některých látek do atmosféry dochází k ubývání ozonu a v důsledku toho k zeslabování ozonové vrstvy jako ochranného štítu Země proti škodlivému UV záření, začal s nimi člověk bojovat. Zvláště když se současně zjistilo, že se zvyšujícím se množstvím vypuštěných látek a ubývající ozonovou vrstvou, výrazně přibývá onemocnění rakovinou kůže. Postupně se podařilo omezit nebo zcela zastavit výrobu těch nejnebezpečnějších látek (Montrealský protokol platný od roku 1987), což byly organické sloučeniny s obsahem fluoru a chloru. Od té doby začal jejich obsah v atmosféře klesat, ale ozonové vrstvě to moc nepomohlo. Ozon ve stratosféře stále ubývá a pokračující slábnutí ozonové vrstvy má za následek vysoké dávky UV-záření dopadající na povrch Země, které jdou ruku v ruce s narůstajícím počtem melanomů a rakovinových kožních nádorů. V Česku jejich počet stoupl za posledních čtyřicet let více než šestkrát.

Kdo nebo co zato může? Občas nějaký nezodpovědný výrobce poruší Montrealský protokol, jako je tomu zřejmě v současné době v případu zvyšujícího se obsahu trichlorfluormethanu v atmosféře (http://burle.blog.cz/1901/trichlorfluormethan-proc-se-o-nem-mluvi), ale proti člověku se zřejmě spikla i příroda! Ta totiž sama některé organické sloučeniny s obsahem fluoru a chloru vyrábí a nic nehledí na to, že to Montrealský protokol zakazuje. O této podvratné činnosti matky Přírody se ví poměrně dlouho, ale nějak jsme to ignorovali. Příroda vyrábí tyto organohalogeny s využitím bakterií, řas, rostlin hub a dokonce i savců a bezohledně je vypouští do atmosféry, přestože lidé se dohodli, že se to nesmí. Takových nebezpečných látek vyráběných Přírodou je už dnes známo kolem 2000 a určitě to nejsou všechny. Z hlediska ochrany životního prostředí a ekologické legislativy jde o to, že přirozená produkce organohalogenů je několikanásobně větší než antropogenní emise, tedy ty, které vyrobí člověk (Cílek, 1995). Například mořská a pozemská biomasa ročně vyrobí kolem 5 milionů tun chlormetrhanu (CH3Cl), zatímco lidé jej vyrobí jen asi 26 tisíc tun! Kdo tedy vlastně ničí ozonovou vrstvu?

Jak bylo zjištěno, na produkci chlormethanu, také plynu nebezpečného ozonové vrstvě, se nemalou měrou podílejí i houby (Watling a Harper, 1998)!! Je to nezodpovědné, ale my houbaří s tím nemůžeme nic dělat! Chorošovité houby čeledi Hymenochaetaceae (kožovkovité) z rodu Phellinus (ohňovec) a Inonotus (rezavec) ve svých tkáních neustále vyrábí chlormethan a na základě provedených měření jej každoročně uvolní do atmosféry kolem 160 tisíc tun. Kolem 75 % vyrobeného chlormethanu je uvolněno z tropických a subtropických lesů a z toho 86 % je možno připsat ohňovcům. Proč to ty houby dělají, nevíme.

U nás rostou ohňovce spíše vzácně a tak se (snad) nemusíte bát do lesa chodit. Když si totiž přečtete nějakou učebnici toxikologie a nalistujete si informace o chlormethanu, mohlo by vás to vyděsit. Dozvíte se totiž, že vdechování chlormethanu způsobuje poruchy centrálního nervového systému, podobně jako některé drogy. Chlormethan vyvolává ospalost, závratě a zmatenost, způsobuje potíže s dýcháním, narušuje chůzi a také mluvení. Při vyšších koncentracích způsobuje svalové křeče, paralýzu dýchacího svalstva a smrt (Baird, 1954).

Až potkáte v lese zmateného houbaře, který se podivně kymácí, trhavě se pohybuje mezi stromy a něco nesrozumitelného mumlá, nemusí jít vždy o opilce. Může to být i houbař, který se příliš nadýchal chlormethanu, když očichával choroše. Poskytněte mu prosím první pomoc tím, že jej vyvedete ze zamořeného prostoru a zavoláte na linku 155.

Baird TT. Methyl chloride poisoning. Br Med J. 1954; 2(4900): 1353.

Cílek V. Ozonová díra mezi ekologickou zatvrzelostí a ekonomickou arogancí. Vesmír 1995; 74 (12): 668.

Watling R, Harper DB. Chloromethane production by wood-rotting fungi and an estimate of the global flux to the atmosphere. Mycolog Res. 1998; 102(7): 769-787.