VáclavBurle

Protože Václava pořád trápí otázka poživatelnosti ohnivce rakouského a dokonce je již odhodlán to vyzkoušet na vlastním preparátu - jen co najde nějakou větší skupinu těchto hub, aby sběrem několika plodnic nenarušil ekologii a estetický obrázek lesa - rozhodl jsem se, že zapátrám na internetu a pokusím se najít někoho, kdo tu houbu opravdu okusil. V zásadě nic proti ochutnávání nemám, zejména když ochutnává někdo jiný. Ostatně činil to v samých počátcích systematického studia hub i legendární český mykolog a průkopník československé mykologie František Smotlacha (1884-1956). Ve svém legendárním díle Atlas hub jedlých a nejedlých napsal, že osobně vyzkoušel konzumaci 1700 druhů hub. A nebyl sám, kdo to zkoušel. Bylo jich víc. A některým bylo z toho ochutnávání docela špatně. Jako např. mnichovskému profesorovi Haraldu Othmaru Lenzovi, který dříve než odborně popsal hřib satan, nejprve jej ochutnal a teprve když zjistil co je to za prevíta, dal mu vědecké jméno Boletus satanas (http://burle.blog.cz/1407/hrib-satan-a-jeho-toxikologicka-tajemstvi-i-cast).

Vraťme se ale k našemu ohnivci rakouskému. Při své rešeršní práci jsem o něm zjistil mnoho zajímavého. Například, že jej poprvé popsal v roce 1884 rakouský mykolog Günther Beck von Mannagetta und Lerchenau (1856 - 1931), který mu dal vědecké jméno Peziza austriaca. To se ovšem vůbec nelíbilo francouzskému mykologovi Jean Luis Emile Boudierovi (1828-1920) a tak houbu v roce 1907 přesunul do rodu Sarcoscypha a přejmenoval na S. austriaca. Tam je naštěstí dodnes a zůstalo jí i její druhové jméno austriaca, tedy "rakouský". O rod Sarcoscypha se ovšem pořád nějaký ten mykolog otírá. V roce 1999 to byli S. Ruini a E. Ruedl, kteří popsali žlutou variantu houby jako Sarcoscypha austriaca var. lutea Ruini & Ruedl a tak ta červená forma teď nese plný vědecký název Sarcoscypha austriaca var. austriaca (Beck ex Sacc.) Boud. 1907. Jak vidíte, všichni ti mykologové zanechali ve jménu houby zkratky svých jmen a zajistili si tak, aby se na ně nezapomnělo.

O historii ohnivce rakouského jsem toho při svém bádání našel dost, horší to bylo s informacemi o tom, zda jej někdy někdo jedl a jak mu chutnal. Všude jsem nacházel jen informace o tom, že houba je nejedla, někde bylo i upřesnění, že je hořká. Někdo ji tedy ochutnat musel. Zapomněl o tom ale napsat vědeckou práci. Hořká chuť houby je zřejmě důvodem, proč je nejedla, ale nutně to neznamená, že je jedovatá. Recept na jídlo z ohnivce jsem ovšem stále nemohl najít. Proto jsem začal hledat i mimo vědecké databáze.

Štěstí se na mne usmálo až na internetových stránkách First Nature (dostupné na http://www.first-nature.com/fungi/sarcoscypha-austriaca.php), kde jsem konečně něco objevil. Píše se tu, že Scarlet Elf Cup (rozuměj ohnivec šarlatový) a jeho blízký příbuzný Ruby Elf cup (rozuměj ohnivec rakouský) jsou po důkladné tepelné úpravě poživatelné a jejich hlavní kulinářskou hodnotou je jejich barevnost, která dělá z pokrmů něco zcela mimořádného. Teprve na internetových stránkách nazvaných Galloway Wild Food (dostupné na http://www.gallowaywildfoods.com/?page_id=1442) jsem konečně našel to, co jsem hledal. Někoho, kdo připravil z ohnivce skutečné jídlo, mimo jiné nádherné, velmi originální jednohubky. Podívejte se jak všem chutná!

Doufám, že po přečtení tohoto článku již nikdo o "jedlosti" ohnivce nebude pochybovat a že brzy se za ním vydají stovky houbařů, aby si na něm také pochutnali. Právě začíná jeho sezona. Tak přeji bohatý úlovek a dobrou chuť.