VáclavBurle

Sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum) je mykoheterotrofní, terestrická, stínomilná rostlina bez chlorofylu. Tato bizarní rostlina má poloprůhledné, jakoby skleněné okvětní lístky a odtud pochází jeho rodové české jméno "sklenobýl". Jeho listy jsou tak drobné, že téměř nejsou vidět a tak si vysloužil druhové jméno "bezlistý". Je to jediný druh rodu sklenobýl, který roste v Evropě. V české přírodě se však objevuje pouze ojediněle a nepravidelně (Procházka a Velíšek, 1983) a je proto zařazen mezi kriticky ohrožené druhy jak ve "Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.", tak v "Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky" z roku 2012. V Česku je jen několik lokalit, na kterých se sklenobýl objevuje v počtu jednoho nebo několika málo kvetoucích jedinců. Na Moravě roste na Drahanské vrchovině, Chřibech a v Bílých Karpatech, v Čechách na svahu Boubína na Šumavě a nově byl zaznamenán v okolí Pece pod Sněžkou a Kořenova v Krkonoších. Lokalita na Boubíně byla již považována za zničenou, protože poslední nález sklenobýlu pocházel z roku 1946. Při floristickém výzkumu centrální části Boubína pracovníky Správy NP a CHKO Šumava byl však sklenobýl znovu objeven (Půbal a Munová, 2007). Po 60 letech! V minulosti těch lokalit bylo více, v Čechách i na Moravě. Vždy se však jednalo jen o nález jednotlivých rostlin a proto je obtížné říct, zda rostliny na nich zcela vyhynuly nebo zda tam dále rostou, ale nebyl nikdo, kdo by je znovu objevil.

Pro sklenobýl je totiž příznačné, že se nečekaně objevuje i po dlouhé době na místech, z nichž předtím na mnoho let zmizel. Lodyha vyrůstá nad zem jen v době kvetení a objevuje se až těsně před rozvitím květů a nemá-li dostatek živin pro jejich tvorbu, rostlina "spí" i po několik let a čeká na příznivé životní podmínky. Sklenobýl obvykle kvete v období od června do srpna po dobu asi jednoho týdne. Květy jsou voskově žluté nebo narůžovělé a v horní části mají načervenalé skvrnky. Jakmile květy povadnou, lodyha s uvadlými květy rychle zmizí. To je evidentně jeden z důvodů, proč je tak obtížné tuto orchidej najít. Na horní ploše růžově zbarvených květů vylučuje rostlina sladký nektar, v němž byly kromě cukrů nalezeny také proteiny a lipidy (Święczkowska a Kowalkowska, 2015). Určitě by chutnal i včelám, ale při četnosti výskytu této podivuhodné orchideje není divu, že o "sklenobýlovém medu" nikdy nikdo neslyšel.

Souvislejší rozšíření sklenobýlu bylo zaznamenáno pouze v Evropě, od Skandinávie až do Středozemí a odtud na východ přes Malou Asii až na Krym a Kavkaz. Z atlantické Evropy přes střední Evropu sahá rozšíření do evropské části bývalého Sovětského svazu a dále do Sibiře až na Dálný východ, do Číny a Japonska. Všude je však tato orchidej vzácná. Je proto uvedena jako písně střežený druh v tzv. Washingtonské úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin CITES (Convention on International Trade in Endangered Species).

Sklenobýl bezlistý je rostlina, která nemá chlorofyl. Není schopna fotosyntézy a nedokáže získávat uhlík nutný pro tvorbu rostlinných tkání ze vzdušného oxidu uhličitého. Proto nejenuhlík, ale i všechny další živiny musí získávat od symbiotických mykorhizních hub. Ty ovšem také uhlík nedokážou vytvořit a stejně paraziticky ho odebírají okolním vyšším rostlinám schopných fotosyntézy, s úzkou vazbou na bukové, habrové, smíšené a jehličnaté porosty vyšších poloh, od pahorkatin až do subalpínského pásu. Jakým způsobem dokáže sklenobýl přimět symbiotické houby, vrůstající do jeho kořenového systému, k poskytování živin, není dosud známo. Nejčastějšími houbovými symbionty, od nichž čerpá sklenobýl potřebné živiny jsou vláknice (Inocybe, 75 %) a v menší míře pak slzivky (Hebeloma), suchohřiby (Xerocomus), ryzce (Lactarius) a plesňáci (Thelephora) (Roy et al., 2009). Tento zvláštní druh výživy umožňuje sklenobýlu růst i na velmi stinných stanovištích, kde se ostatním rostlinám nedaří.

Sklenobýl vyžaduje vlhká, zastíněná stanoviště, bez konkurenčního bylinného patra, humózní půdu s dostatečnou vrstvou organických zbytků. Komplikované získávání živin brání úspěšnému pěstování sklenobýlu v laboratorních podmínkách a proto je stále ještě hodně neznámého v jeho životě. Nevyjasněné jsou např. otázky kolem jeho rozmnožování a není přesně znám ani způsob jeho opylování (Krawczyk et al., 2016).

Krawczyk E, Rojek J, Kowalkowska AK, Kapusta M, Znaniecka J, Minasiewicz J. Evidence for mixed sexual and asexual reproduction in the rare European mycoheterotrophic orchid Epipogium aphyllum, Orchidaceae (ghost orchid). Ann Bot. 2016; 118(1): 159-172.

Procházka F, Velíšek V. Orchideje naší přírody. Academia, Praha, 1983, 284 s.

Půbal D, Maunová R. Sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum) po 60 letech opět na Boubíně. Silba Gabreta, 2007; 13(1): 7-14.

Roy M, Yagame T, Yamato M, Iwase K, Heinz C, Faccio A, Bonfante P, Selosse MA. Ectomycorrhizal Inocybe species associate with the mycoheterotrophic orchid Epipogium aphyllum but not its asexual propagules. Ann Bot. 2009; 104(3): 595-610.

Święczkowska E, Kowalkowska AK. Floral nectary anatomy and ultrastructure in mycoheterotrophic plant, Epipogium aphyllum Sw. (Orchidaceae). Scientific World Journal. 2015; 2015: 201702.