VáclavBurle

Společně s přáteli, kteří mají vztah k houbám nejen užitkový, jsme mnohokrát diskutovali otázky spojené s ekologií muchomůrek. Vyměňovali jsme si poznatky a tak postupně vznikla myšlenka, uspořádat jednotlivé druhy podle určitých kritérií (tím samozřejmě nemyslím jedlé - nejedlé nebo hojné - vzácné). Bohužel, čím víc je poznatků, tím víc se záměr stává svízelnějším.

Napřpříklad snad nejznámější, místy velmi hojná muchomůrka červená (Amanita muscaria) roste ve smrčinách, nikoliv však výhradně. Najdeme ji také v lesích smíšených i listnatých. Vyskytuje se v nížinách i vysoko v horách, a jak potvrdila Hana Ševčíková z brněnské mykologické poradny, v Alpách roste až při horní hranici lesa. Velmi podobná, mnohem vzácnější muchomůrka královská (A. regalis), odlišujícími se od předešlé především játrově zbarveným povrchem klobouku je charakteristickým druhem vyšších poloh, především podhorských a horských smrčin a je považována za boreální druh se středem rozšíření v severní Evropě.

Některé druhy muchomůrek jsou teplomilné a jejich rozšíření zhruba odpovídá rozšíření teplomilné květeny. V první řadě je třeba uvést chráněnou muchomůrku císařku (A. caesarea), protože Českou republikou probíhá severní hranice jejího rozšíření. Podle mých zkušeností preferuje vápnité podklady, neboť na známých lokalitách vyrůstá na vápencích nebo na vápnitých spraších (Moravský a Český kras, Pálava a další). Za teplomilnou je třeba považovat také vzácnou muchomůrku ježohlavou (A. echinocephala) a muchomůrku šiškovitou (A. strobiliformis). Posledně uvedenou jsem sbíral opakovaně na Brněnsku vždy pod lipami mimo les na spraších nebo sprašových hlínách. Výrazně teplomilná je také velmi vzácná muchomůrka vejčitá (A. ovoidea) a muchomůrka Vittadiniho (A. vittadinii), kterou jsem v posledních letech pozoroval v počtu několika jedinců v parku obklopujícím Nemocnici Tišnov (okr. Brno - venkov). A. vittadinii je uvedena v Červeném seznamu makromycetů jako kriticky ohrožený druh (CR). V Červeném seznamu v kategorii ohrožený druh (EN) je uvedena rovněž teplomilná muchomůrka stroupkatá (A. cecilce).

Podle dlouholetého sledování lokalit teplomilných muchomůrek, ale i jiných teplomilných druhů hub je možné konstatovat, že několik posledních desetiletí lze pozorovat jejich šíření do vyšších poloh.

V České republice roste muchomůrka, která tvoří mykorhizu pouze s jedním rodem dřeviny - s olší. Je to velmi vzácná muchomůrka olšová (A.friabilis). Bohužel tuto houbu jsem viděl pouze jako exikát v herbáři (ze slovenského Liptova). Charakteristickými lokalitami A. friabilis jsou podmáčená stanoviště středních poloh pod olšemi. Také tato houba je zařazena v Červeném seznamu v kategorii EN. Domnívám, že bude hojnější, ale že uniká pozornosti.

Na závět jsem si ponechal poznatek o smrtelně jedovaté muchomůrce zelené (A. phalloides), která jak je uvedeno ve Wikipedii "preferuje zejména teplejší oblasti mírného pásu. Na severní polokouli roste především v listnatých lesích od července do podzimu. Doprovází především duby, ale také habry a buky. Vzácněji ji lze nalézt v borových lesích."

Šmarda došel při studiu borů na území přesypových písků v Dolnomoravském úvalu mezi Rohatcem, Bzencem, Vracovem a Dubňany k závěru, že v srpnu tam A. phaloides roste obvykle v takovém množství, že lze mluvit o aspektu muchomůrky zelené. Bory "Moravské sahary" byly vysázeny na místě bývalé dubiny. A. phaloides Šmarda považuje za relikt původních dubin. Naopak v polabských borech rovněž na píscích, které jsou však přirozené a udržely se zde z glaciální stepní doby, muchomůrka zelená neroste. Pokud se tam nějaká vyskytne, pak jen ve společenstvu listnatých dřevin na okraji nebo uvnitř lesa.

Můj příspěvek o muchomůrkách nemůže být ničím jiným, než počátkem snahy zpracovat ekologii rodu Amanita komplexněji. Uvítám proto od čtenářů blogu jakékoliv připomínky.

Hagara L.: Ottova encyklopedie hub, Ottovo nakladatelství, Praha 2014.

Holec J., Beran M. a kol.: Červený seznam hub (makromycetů) České republiky, Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Praha 2005.

Holec J., Bielich A., Beran M.: Přehled hub střední Evropy, Academia, Praha 2012.

Pilát A.: Houby Československa ve svém životním prostředí, Academia, Praha 1969.

Šmarda F.: K ekologii muchomůrky hlízovité neboli zelené - Amanita phaloides. Česká Mykologie 16:71 - 82, 1962.