VáclavBurle

Majko, majko, dej mi masti na bolesti

Majka (Meloe) je rod brouků z čeledi majkovití (Meloidae), podčeledi Meloinae, který zahrnuje více než 2500 druhů členěných do 16 podrodů. Jejich velikost se pohybuje od 12 do 30 mm a od ostatních brouků se dost liší. Mají lesklý kovový povrch, velký zadeček, chybí jim zadní křídla a krovky jsou velmi malé. Samci jsou menší než samice. Vyskytují se v severních oblastech severní polokoule, nejvíce v evropské a asijské části, ale řidčeji i jinde. Nejsou nijak vzácní, ale preferují teplé a suché oblasti.

Když královéhradečtí ekologové z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR objevili v roce 2009 tohoto brouka v pasti nastražené na obojživelníky, málem to zastavilo výstavbu sídliště Na Plachtě (https://hradecky.denik.cz/zpravy_region/plachta_brouk_20090408.html). Majky jsou známy jako jedovatí brouci a jedovatá je i majka obecná (Meloe proscarabaeus). Při ohrožení vylučují z kloubů nožek silně jedovatou lymfu s obsahem kantharidinu, aby odradily predátory, kteří by si chtěli na buclatých majkách pochutnat. I na lidské kůži (při neopatrné manipulaci s těmito brouky) způsobuje svědivé puchýře. Při požití již došlo k mnoha otravám a to i smrtelným (Zhang et al., 2018). Otravy byly zaznamenány i v Česku (https://tn.nova.cz/clanek/maly-oliver-nasel-zajimaveho-brouka-s-otravou-skoncil-na-jip.html).

Největšího věhlasu mezi brouky čeledi majkovití dosáhl puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria), který pod názvem "španělská muška" (Spanish fly) sehrál významnou úlohu ve středověké Evropě jako všeobecně rozšířené afrodiziakum a také jako příčina četných otrav (Tagwireyi et al., 2000; Sandroni, 2001; Patočka, 2006).

Majka si zaslouží pozornost nejen pro svůj jed, ale i pro svůj složitý vývoj. Samička, kterou poznáme podle velkého zavalitého zadečku, se pohybuje mezi lučními rostlinami a instinktem pozná květy, které brzy rozkvetou. U těchto květin vyhrabává mělké jamky, do nichž klade 2 000 - 10 000 vajíček. Z vajíček kladených do půdy se vylíhnou čilé nohaté larvičky, dospělé majce zcela nepodobné. Vylézají do květů pampelišek a jiných jarních květin a spoléhají se na to, že včely nebo čmeláci je nevědomky přenesou do hnízda či do úlu. Teprve tam se promění v tlustou, méně pohyblivou larvu (larvu ponravovitou - druhé larvální stádium), která se časem zakuklí. Mnoho larviček (triungulin) se však včely nebo čmeléka a následného stěhování do hnízd nedočká a hyne. Proto tak velká plodnost samičky. Larvičky čekají, až včela nebo čmelák položí do buňky vajíčko - plod, pak se na ně vrhne a nechá se zavíčkovat. Larva poté parazituje ve včelím úlu, zahubí larvu včely a zkonzumuje její potravu. První potravou larvy je včelí vajíčko, později med. Zimu přečkává v klidovém stádiu zvaném pseudonymfa. Proměna v dospělou majku se uskuteční napřesrok.

Dospělý brouk po vylíhnutí opouští úl a poté si živí trávou. Samečkové jsou značně menší než samičky. Celé tělo je celkem měkké, málo chitinózní, krovky jsou zkrácené, takže nepokrývají celý zadeček. Tělo je černé s modrými odlesky. Je možné ji zaměnit s majkou fialovou (Meloe violaceus), která je spíše modrá, ale není to pravidlo. Majka fialová (Meloe violaceus) žije spíše v horských a podhorských polohách. V nížinách se ale může výjimečně také objevit. O majce obecné (Meloe proscarabaeus) lze říci, že je druh teplomilný a suchomilný. Většina majek je modrých až černých, ale existuje i jedna krásně duhově zbarvená - majka duhová (Meloe variegatus). Tento druh majky je zákonem chráněný, označuje se jako kriticky ohrožený druh a je i na Červeném seznamu. Majka duhová (Meloe variegatus) je vzácná v celé Evropě a z mnoha oblastí již vymizela.

V ČR se majka obecná (Meloe proscarabaeus) objevuje na střední a jižní Moravě. V Čechách je výskyt výrazně vzácnější, objevuje se jen místy a ostrůvkovitě. Původní biotopy mizejí v důsledku intenzifikace zemědělství, nadměrného používání hnojiv a pesticidů. Dnes je velká část stepních lokalit v ČR územně chráněna, což je pro majky dobře, neboť z našich 22 druhů již 10 vyhynulo.

Anděra M. Encyklopedie naší přírody. 3., upr. české vyd.. Praha: Slovart, 2000, 2004, 2010. ISBN 978-80-7391-390-8.

Javorek V. Kapesní atlas brouků s určovacím klíčem vyobrazených druhů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968, 256 s.

Patočka J, Kuča K. Kantaridin: přírodní bioaktivní molekula s dlouhou historií. Kontakt 2013; 15(4): 463-469. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/284186317_Kantaridin_prirodni_bioaktivni_molekula_s_dlouhou_historii_Cantharidin_natural_bioactive_molecule_with_a_long_history

Patočka J. Létající viagra. Vesmír. 2006; 85(10): 580-581. Dostupné z: file:///C:/Users/Prof.%20Ji%C5%99%C3%AD%20Pato%C4%8Dka/Downloads/200610_V580-581%20(1).pdf

Reichholf-Riehm H.. Hmyz a pavoukovci. Praha: Knižní klub, 1997. Průvodce přírodou (Knižní klub). ISBN 80-7176-583-x.

Sandroni P. Aphrodisiacs past and present: a historical review. Clin Auton Res. 2001; 11(5): 303-307.

Tagwireyi D, Ball DE, Loga PJ, Moyo S. Cantharidin poisoning due to "Blister beetle" ingestion. Toxicon. 2000; 38(12): 1865-1869.

Zhang Y, Zhou X, Zhang J, Guan C, Liu L. Cantharides poisoning: A retrospective analysis from 1996 to 2016 in China. Regul Toxicol Pharmacol. 2018; 96:142-145.