VáclavBurle

Rok se s rokem sešel a mně se opět poštěstilo navštívit lokalitu mřížovek červených. To v návaznosti na předchozí články o květnatci Archerově zde na blogu. Obě tyto houby patří do skupiny hadovek (Clathraceae). Stálejší čtenáři ví, že mojí lokalitou je pobřeží střední Dalmácie, v těsném sousedství vily v rodišti Ante Gotoviny. První letošní odlišností byl stav vegetace v místě výskytu. Odhadem nejméně dvoutýdenní zpoždění oproti jiným letům. A to u nás už tou dobou - poslední květnový týden - bylo možné najít v předhůří Šumavy červené lesní jahody. Shodou okolností v místech, odkud se začínali květnatce šířit v šedesátých letech po naší republice. Ukázal mi je v roce 1967 vedoucí přírodovědného kroužku jako velkou raritu. Lhenice a Chvalšiny sousedí s Prachaticemi odkud pocházím. Postupné šíření sleduji aktivněji až v posledních létech.

Zpět k mřížovkám červeným. Objevovaly se v průběhu tří týdnů. Díky mírným dešťům každý den několik nových exemplářů. Zaujaly mne vajíčka. Lze je snadno identifikovat. Mezi objevením a otevřením uplynul necelý týden. Mám zkušenost, že hvězdovka trojitá dokázala ve "vajíčku" vyčkávat na dostatek vláhy skoro dva měsíce. Zbytek "skořápky" je také zajímavý na pohled. Skupinu tvořilo několik vajíček a plodnic v různém stádiu. Čerstvě vyrostlé plodnice byly krásně svěží. Již odpoledne bylo znát jak se na nich teplo i sucho podepisuje.

Nejčastějšími návštěvníky sbírajícími sliz byli drobní černí mravenci. Mouchy jen sporadicky. Snad ani ten zápach nebyl letos tak intenzivní. V průběhu tří týdnů (začátek června) se na zmíněné lokalitě urodilo okolo stovky mřížovek. Bylo možné najít i dvě barevné varianty plodnic vedle sebe. Sytě červenou a světlou. To asi ale souviselo s rychlostí a dobou kdy opouštěly vajíčko. Díky příznivým podmínkám (více vlhkosti) se objevovaly poměrně velké plodnice a to častěji jak drobné kusy. U jedné skupinky jsem vyfotil drobný hnojník rostoucí v těsné blízkosti. Druhý den byla mřížovka již za zenitem a z hnojníku zbyly jen seschlé trosky.

Najednou jsem si všimnul, že ve skupince dalších mřížovek je podobných seschlých podivností více. S údivem jsem zjistil, že to jsou dokonale seschlé mřížovky. Určitě si vybavíte jak vypadají zbytky velkých bílých ryzců, které u nás přečkají zimu. Černé, scvrklé a pevné. Stejně vypadaly i mřížovky. Musely být tedy rok staré. V tamní mírné zimě žádný div. Zaráží mne ale jak může houba s tak mimořádně křehkou konzistencí a chatrností, stejně jako květnatce či hadovky dojít do stádia které popisuji. Je hloupé se odvolávat na zkušenost ale vím, že rozmoklá mřížovka ztrácí svoji křehkost a stává se podezřele houževnatou.