VáclavBurle

První zmínka o jejím pěstování je z roku 1839 z botanické zahrady Kew Gardens v Londýně, kam semena zaslal britský botanik John Forbes Royle (1798-1855) z indického Saháranpuru.

Ponechme stranou západ Evropy a podívejme se, jak to bylo s "vystřelovačem semen indického původu" v českých zemích. Než doputovala Impatiens gradulifera, která je svojí výškou přesahující 2,5 metru nejvyšším jednoletým druhem naší, byť nepůvodní flóry, nějaký čas to trvalo.

Hrabě Jiří František August Buquoy (1781 - 1851) byl osobností se širokým spektrem zájmů. Jeho vysoce pozitivní vztah k přírodě lze doložit např. založením jedné z nejstarších přírodních rezervací ve střední Evropě, kterou je prales Hojná Voda v Novohradských horách. Buquoy ji založil v roce 1838. Nelze se divit, že první herbářové položky netýkavky žláznaté pochází z roku 1846 ze zámecké zahrady v Červeném Hrádku u Jirkova (okres Chomutov), o kterou pečoval Buquyoův zahradník. Ve volné přírodě se exotická netýkavka objevila později, až v roce 1896 v Kundraticích na Litoměřicku a to dokonce na dvou místech - mezi zahrádkami a kolem Tlučenského potoka. Z Plzně je netýkavka žláznatá uváděna z roku 1901, o rok později byla zaznamenaná v Litomyšli, Příbrami, Vamberku a České Třebové. Zpráva z roku 1903 zmiňuje výskyty na březích Jizery u Turnova. První údaj z Moravy je z roku 1902 z Frýdku-Místku, další u řeky Svitavy v těsné blízkosti Blanska a na březích řeky Moravy u Litovele a Olomouce.

Současný stav rozšíření I. Grandulifera je masívní. Statná rostlina s rozsáhlou ekologickou a biologickou adaptabilitou tvoří v ČR mnohdy rozsáhlé porosty na březích řek, většinou v přirozených nitrofilních společenstvech a místy doslova proměňuje břehové porosty ve východoasijské džungle.

Na Slovensku se začala šířit mnohem později. Kolem roku 1965 ojediněle zplaňovala ze zahrádek pouze na severu Slovenska a kolem Dunaje. V roce 1976 je uváděna také z lužních lesů na čerstvých humusovitých, jílovo-hlinitých naplaveninách Žitného ostrova ve vrbo-topolových porostech. V té době je však už stálou součástí nelesních synantropních biocenóz.

Vzhledem k své mohutnosti, velkému počtu květů na jedinci je rostlina konkurenčně vysoce úspěšná. I. Grandulifera je už od raných stádií větší než ostatní druhy, které tak nemají šanci dorůst. Přestože prospívá nejlépe v polostínu, je schopna vyrůst na stanovištích i plně osluněných. A také přesně naopak: dobře prosperuje kolem vodních toků na stanovištích v sevřených údolích, kam přímé sluneční paprsky nedopadají vůbec.

Klíčivost semen je až 100%. Po vyklíčení vzniká obvykle zapojený porost semenáčků což semenáčky ostatních druhů decimuje. Semena jsou ukryta v tobolkách, které po lehkém doteku (mnohdy stačí silnější závan větru) pukají a vystřelují semena několik metrů od matečné rostliny. Semena unáší voda a při zvýšení hladiny se dostávají dále. Uvedl jsem jen základní (nikoliv všechny) příčiny, proč se netýkavka žláznatá tak dramaticky šíří. Na řadě míst proniká do lesních a lučních společenstev, čímž dochází k nežádoucí změně druhového složení. Při dopadu do vody bývají semena unášena na velké vzdálenosti v řádech několika kilometrů. Podél vodních toků vytváří mohutné monokulturní porosty pronikající do lesních a lučních společenstev, čímž dochází k negativní změně druhového složení, přesněji ke snížení biodiverzity.

Může se stát I. Grandulifera polním plevelem? V obilovinách asi ne, ale pozoroval jsem mnoho rostlin netýkavky v kukuřičném poli nedaleko Svratky při silnici z Vev. Bítýšky do Kuřimi (okr. Brno-venkov). Občas se objevuje také v brambořištích i v kulturách krmné řepy a cukrovky.

Na závěr ještě zajímavost: fotografie netýkavky žláznaté (v literatuře se někdy uvádí pod starším názvem netýkavka Royelova) byla pořízena na břehu Svratky v Koroužném, místí části Švařec (okres Žďár nad Sázavou). V jejím okolí cca 4 - 5 m rostla ještě rovněž zavlečená netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora) a naše domácí netýkavka nedůtklivá (I. noli-tangere).

Ankert H.: Floristisches aus dem Jahre 1896. Leilmerilz. - Mitth. Nordbohm. Exc.-Clubs, Bohmisch Leipa, 20:204, 1897.

Májovský J., Činčura F., Freáková V., Šomšák L.: Obrázková kvetena Slovenska - Rastliny lesov I, Obzor, Bratislava 1976.

Pyšek P., Prach K.: Historický přehled lokalit Impatiens glandulifera na území České republiky a poznámky. 1995.

Pyšek P. & Tichý L.: Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno 2001.