VáclavBurle

Muchomůrka Amanita aestivalis je jednou z bílých muchomůrek, která je domácí na severoamerickém kontinentu. Roste od Floridy až po jihovýchodní provincie Kanady (Stephenson et al., 1995; Bates et al., 2017). Poprvé byla jako nový druh popsána americkým mykologem Rolfem Singerem v roce 1949 na základě vzorků sesbíraných v Massachusetts, Michiganu, New Yorku a Virginii (Singer, 1949). Původní zpráva však byla napsána nedbale, byla velmi stručná a v rozporu s názvoslovnými konvencemi Mezinárodního kodexu botanické nomenklatury ji chyběl latinský popis. I když to bylo později napraveno, existují určité pochybnosti o tom, zda A. aestivalis je odlišný druh od A. brunnescens, popsanou v roce 1918 Georgem F. Atkinsonem (Tulloss, 1918).

Klobouk houby má průměr od 5 do 8,5 cm a sedí na dlouhé stopce vysoké až 16 cm, takže vypadá štíhle. Jeho barva je bílá nebo světlehnědá, v mládí je zakulacený, později plochý se středovým hrbolem světlejší barvy. Při pomačkání a stárnutí se plodnice barví do červenohnědé barvy. Za sucha je lesklý, za mokra lepivý. Lupeny jsou bílé a těsně vedle sebe položené a nezasahují až na třeň. Třeň je bílý, hladký a ve spodní části poněkud rozšířený a na bázi zduřelý; bílý je i prsten a plachetka. Dužnina je téměř bílá, ale na vzduchu se barví do růžova a později do růžově hnědé až čokoládově hnědé. Mladé exempláře nemají žádný výrazný zápach, starší mohou trochu cítí po cibuli nebo česneku (Jenkins, 1986). Houba je mykorhizní. Preferuje listnaté stromy jako je dub, buk nebo bříza, ale roste i pod jehličnany. Plodnice se obvykle objevují od konce června do podzimu.

Zůstává zatím nejasné, zda A. aestivalis je druh odlišný od A. brunnescens, která má podobné rozšíření. Existuje několik dalších bílých muchomůrek, s nimiž může být A. aestivalis zaměněna, včetně A. virosa, A. phalloides a A. bisporigera. Na severoamerickém kontinentu roste celkem 113 druhů muchomůrek (Amanita), ale v jejich taxonomii panuje značný zmatek (Kuo, 2013).