VáclavBurle

Amanita abrupta roste ve smíšených lesích východní části Severní Ameriky a ve východní Asii (Zhang et al., 2004). V našich lesích ji proto nenajdete a zřejmě ani nikde jinde v Evropě. Amanita abrupta byla poprvé popsána americkým mykologem Charlesem Hortonem Peckem v roce 1897 na základě plodnice, kterou našel v Auburnu v Alabamě. Celá muchomůrka má bílou barvu, klobouk o průměru od 4 do 10 cm, v mládí kulovitý, později plochý. Jeho povrch je pokryt bradavkami o průměru 1 - 2 mm, které se dají od klobouku snadno oddělit. Bradavky jsou menší a početnější v blízkosti okraje klobouku a u starších plodnic částečně nebo i zcela zmizí. Lupeny jsou umístěn blízko sebe, dosahují až na třeň, ale nejsou k němu připojeny. Šťíhlý ale pevný třeň je vysoký 6 až 12 cm, má průměr 0,5 až 1,5 cm a ve spodní části je silně zduřený do tvaru zploštělé koule. Prstenec ve tvaru sukénky je pevně připojen k třeni bílými vlákny. Houba nemá žádný výrazný zápach a také chuť je neutrální. Nic tedy nevaruje před konzumací houby.

Plodnice Amanita abrupta rostou na zemi, zpravidla osamělé, ve směsných jehličnatých a listnatých lesích, obvykle na podzim. Tato nápadná muchomůrka je široce rozšířená po celé východní části Severní Ameriky, kde byla nalezena jak daleko na severu (Kanada), tak na jihu (Mexiko). Dosti hojně také roste v oblasti východní Asie (Tullos, 2005). Biologii, farmakologii a toxikologii obsahových látek této houby se věnují zejména japonští vědci. Amanita abrupta je v Japonsku běžná a běžné jsou zde i otravy touto houbou, které často končí i smrtí (Yamaura a Yokoyama, 1986). O houbě se již delší dobu ví, že je hepatotoxická (Yamaura et al., 1986; Kawaji et al., 1990) a toxickým principem poškozujícím játra jsou toxické aminokyseliny, např. kyselina 2-amino-4,5-hexadienová nebo (2S,4Z)-2-amino-5-chlor-6-hydroxy-4-hexenová (Ohta et al., 1987). Klinické příznaky otravy se objevují 10 až 20 hodin po požití a projevují se jako opakované zvracení, silný průjem a dehydratace (Kono, 1997).

Kawaji A, Sone T, Natsuki et al. R. (1990). In vitro toxicity test of poisonous mushroom extracts with isolated rat hepatocytes. J Toxicol Sci. 1990; 15(3): 145-156.

Konno K. XVII. Poisonous mushrooms. Food Reviews International, 1997; 13(3): 471-487.

Ohta T, Nakajima S, Hatanaka SI et al. (1987). A chlorohydrin amino acid from Amanita abrupta. Phytochemistry, 1987; 26(2): 565-566.

Tulloss RE. (2005). Amanita-distribution in the Americas, with comparison to eastern and southern Asia and notes on spore character variation with latitude and ecology. Mycotaxon, 2005; 93(189): e231.

Yamaura Y, Fukuhara M, Takabatake E, Ito N, Hashimoto T. (1986). Hepatotoxic action of a poisonous mushroom, Amanita abrupta in mice and its toxic component. Toxicology, 1986; 38(2): 161-173.

Yamaura Y, Yokoyama K. The poisonous mushrooms in Japan. Toxicological Research, 1986; 2(2): 51-62.

Zhang LF, Yang JB, Yang ZL. Molecular phylogeny of eastern Asian species of Amanita (Agaricales, Basidiomycota): taxonomic and biogeographic implications. Fungal Divers, 2004; 17: 219-238.