VáclavBurle

Hadinec jitrocelový (Echium plantagineum) je jednoletá nebo dvouletá bylina čeledi brutnákovité (Boraginaceae) dorůstající výšky 30 až 60 cm., ale výjimečně až 150 cm. Má přímou, větvenou lodyhu, vyrůstající z přízemní růžice listů, které jsou řapíkaté. Květenstvím je dvojvijan, červené až modré barvy, která později přechází do tmavomodré až fialové. Zvonkovitý květ má pět cípů a pět tyčinek vyčnívajících z květu. Je široký asi 1,5 cm a dlouhý až 3 cm. Plodem je jednosemenná tvrdka.

Hadinec jitrocelový pochází ze Středozemí, ale postupně byl zavlečen i do Severní a Jižní Ameriky a Austrálie. Nachází se také v jihozápadní Asii a severní Africe. Nálezy u nás nejsou dostatečně doložené. Roste na suchých mezích, na okrajích lesů, na písčinách a také kolem cest, na rumištích nebo úhorech, a to až do výšky 1800 m n. m. Kvete od března do července.

Latinské rodové jméno Echium pochází z řeckého slova "ekhis", což znamená zmije. Také český název "Hadinec" odkazuje na podobnost s hady. Důvodem může být jistá podobnost květu a semen s hadí hlavou nebo málo doložené zprávy o tom, že byl v minulosti používán jako protijed při hadím uštknutí (Blamey a Gray-Wilson, 1989). Druhové jméno "plantagineum" odkazuje na podobnost jeho listů s listy jitrocele. Její uplatnění v lidovém léčitelství bylo omezené, protože se vědělo, že rostlina je jedovatá. Pokud rostla na původních stanovištích. Nebyly s ní žádné problémy. Ty nastaly, když se začala nekontrolovaně šířit do dalších míst. První varovné zprávy o tom, že se stává invazivní, se objevily již v roce 1894. Ne všude však byla rostlina považována za nebezpečnou. Na příklad v Austrálii byla dlouho považována za užitečné krmivo zemědělských zvířat. Rostla totiž i v období sucha, kdy jiné rostliny již uschly, a dobytek ji ochotně přijímal. Její toxické účinky byly prozkoumány až mnohem později. Zjistilo se, že obsahuje pyrrolizidinové alkaloidy (echimidin), ale ty že působí na přežvýkavce až ve vysokých dávkách a způsobují pouze sníženou funkci jater. Skutečně nebezpečný je hadinec jitrocelový pouze pro koně. Ti jsou na porrolizidonové alkaloidy velmi citliví a symptomy, které se po spásání hadince dostavují, zahrnují slabost, ztrátu hmotnosti, letargii, zívání, depresi a fotosenzitivitu. Již malé množství hadince dokáže koně zahubit, proto se jako krmivo hospodářských zvířat dnes nepoužívá. V roce 2003 zahynulo v Canbeře více než 40 koní poté, co spásli hadinec jitrocelový (Horsewyse, 2008; 37). Více informací o echinidinu lze získat na http://toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1100

Hadinec jitrocelový je kontroverzní rostlinou zejména v Austrálii. Tam se rostlina dostala v roce 1880, pravděpodobně jako náhodný kontaminant osiva nebo jako okrasná rostlina. Traduje se, že ji do Austrálie dovezla farmářka Jane Pattersonová. Když farmáři viděli, že tato pro Austrálli nová rostlina dokáže zachránit před hladem jejich stáda dobytka, viděli v ní velkou naději a nazývali ji "Salvation Jane" (Janina spása). Viděli ale také, že dobytku příliš neprospívá, že po ní dobytek chřadne, a tak další jméno, které si rostlina vysloužila, bylo "Patterson´s curse" (prokletí Patersonové), pod kterým je dnes známa po celém kontinentu (Piggin a Sheppard, 1995).

Rostlina se velmi rychle přizpůsobila australským nevyzpytatelným srážkám, a protože má velký počet semen, která se dokážou šířit mnoha cestami (vlna nebo kožešiny zvířat, zažívací trakt zvířat nebo ptáků, plavba ve vodě a především jako příměs sena nebo obilí), brzy osídlila velké oblasti. Chemický boj s ní byl nákladný a neúčinný, novější biologická ochrana se zdá být účinnější, ale na předčasné závěry je příliš brzy. Dnes hadinec pokrývá miliony hektarů půdy, od západní Austrálie až do Nového Jižního Walesu a je zodpovědný za odhadovanou roční ztrátu ve výši 250 milionů dolarů. Spása i prokletí hadince jitrocelového je v Austrálii ožehavým tématem po dobu již více než 100 let a současné dění kolem této invazní rostliny napovídá, že hned tak neskončí (Cope a Ossedryver, 2018).

Blamey M, Grey-Wilson C.. Flora of Britain and Northern Europe. 1989. ISBN 0-340-40170-2

Cao Y, Colegate SM, Edgar JA. Persistence of echimidine, a hepatotoxic pyrrolizidine alkaloid, from honey into mead. J Food Comp Anal. 2013; 29(2): 106-109.

Cope R, Ossedryver S. Poisonous Plants of Australia and New Zealand. Vet Toxicol. 2018; 911-934. Academic Press.

Piggin CM, Sheppard AW. Echium plantagineum L. In: Groves RH, Shepherd RCH, Richardson RG. (eds.) The Biology of Australian Weeds Vol 1. Melbourne., 1995; 87-110.