VáclavBurle

Starobylé názvy nemocí znějí dnes velmi nezvykle a o některých se můžeme jen dohadovat, o jakou chorobu šlo. Např. psotník, kdysi častá příčina úmrtnosti dětí. V případě hlavničky se snad jednalo o břišní tyfus a neurologická porucha projevující se náhlými škubavými pohyby končetin byla pojmenována na tanec svatého Víta. Co to ale bylo za nemoc, které se už ve 14. století říkalo "mze"? Projevovala se celkovou slabostí, malátností, rychlým hubnutím, přílišnou spavostí, často i horečkou a kašlem. Mze sužovaly lidi celá staletí. Existovala jednoduchá a údajně spolehlivá diagnostická metoda i následná léčba. Nemocného lehce řízli nožem nebo lépe břitvou za ucho. Když se objevila krev, o mze nešlo, v případě, že vytékala bělavá tekutina, měl mze. Léku na mze nebylo a tak došlo na pověrečnou praktiku - zaříkávání do bezu.

Ještě v 19. století (Polák), dokonce i po roce 1900 se doporučovalo, aby ten, kdo má mze "chodil po tři dni, vždy ráno před slunce východem a po jeho západu na zahradu. Tam má se postaviti pod bez a říci: Dej Pán Bůh dobré jitro beze! Nenesú ti chleba ani s máslem ani s tvarohem, ale nesu ti své mze. K tomu mi napomáhej Bůh Otec a Duch svatý. To třikrát opakuje a po třetí řekne Amen. Při vyslovování každé božské osoby zatřese nemocný bezem, aby na něho rosa padla," píše Polák a dodává, že je třeba uvésti, že u nás je málo stavení, aby neměli někde stranou keř bezu. Ten je jakýmsi posvátným stromem v lidovém léčení.

Proč právě bez? "Dřeň bezu jmenujeme duší," píše Sobotka ve své práci z roku 1879. Podle něj má čistou duši, stejně jako narozené dítě. Lidé, snad i kvůli tomu, považovali bezový keř nejen za cosi velice blízkého, přátelského, ale i za něco, co má nadpřirozenou moc. Měl l schopnost (opět podle Primuse Sobotky) pomoci od zimnice, horečky a ječného zrna (míněno je hordeolum, zánět mazové žlázky některé z řas). Stačilo před bezový keř předstoupit a vyslovit prosbu o zbavení nemoci a zatřást jím. Bez černý byl rovněž jednou z dřevin, do které se nemoc "zatloukala". Praktikovalo se tak, že se do silnější větve navrtala dírka, načež nemocný do ni zašeptal "zatloukám tě nemoci, abys na mne nikdy nechodila" a následně se otvor ucpal připraveným kolíkem. Keři, disponujícímu zázračnou mocí to nějak neuškodilo a nemocný byl hned jak rybička.

Bez černý měl podle lidové tradice schopnost léčit i dobytek, zvláště prasečí mor. Stačilo, když hospodář keřem zatřásl a požádal o uzdravení nemocného kusu. Nevěsta, kterou si ženich přivedl domů (před tím po obřadu dostala od družiček bezovou větvičku pro štěstí) se rozhlížela, zda roste u stavení bez. V případě že ne, musel se zasadit. Pouhá jeho přítomnost podle lidové víry zajišťovala, aby do stavení neuhodil blesk a obyvatele chránit před veškerým zlem. Přítomnost třeba jen jedné bezinky (i sušené) v místnosti měla zajistit klidným spánek. Bezový list vložený na vhodném místě do kolébky chránil dítě od všeho zlého a tvrdilo se, že pak ani moc nepláče. Když hospodář brzy zjara položil na pole křížek z černého bezu, bylo takové počínání považováno za předpoklad bohaté úrody. Křížek z bezového dřeva se vkládal také do rakve zemřelým.

Na závěr ještě jednu informaci čerpanou ze slovenské literatury (Májovský) nikoliv o pověrách: Mnohé morfologické znaky a biologické vlastnosti Sambucus nigra prozrazují, že jde o starý třetihorní druh, který musel v ledových dobách ustoupit na jih a vrátit se po jejich uplynutí zpět do našich krajů, když se k nám vrátily listnaté lesy s dubem.

Hajný A.: Paběrky lidového léčení z okolí Nymburka. Český lid XXXI, Praha 1931

Májovský J., Činčura F., Feráková V., Šomšák L.: Obrázková kvetena Slovenska, 2, Obzor, Bratislava 1966 Polák J.: Mze (stírat mze). Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 3, s. 71-72

Sobotka P.: Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech, bájích, obřadech a pověrách slovanských. Spisův musejních č. CXLVII, Praha 1879