VáclavBurle

Bedla zardělá (Leucoagaricus leucothites) je statná lupenitá houba z čeledi pečárkovitých, která svým vzhledem spíše připomíná žampion než bedlu. Její klobouk 3-10 cm v průměru, výjimečně i více, je v mládí vejčitý, později pak kuželovitý až rozprostřený. Shora je dosti masitý, lysý, barvy matně bílé, někdy na středu trošku zahnědlé. Za sucha je hedvábně lesklý, při okraji s drobnými šupinkami. Pokožku klobouku lze sloupnout. Lupeny jsou v mládí bílé, později masově narůžovělé. Jsou břichatě vypouklé, tenké a husté. V mládí jsou lupeny zakryté tenkým kožovitým závojem bílé barvy, který zanechává na okraji klobouku zubatý lem. Dužnina je bílá, v mládí křehká, později houbovitě měkká. Chuť má mírnou a příjemnou, vůni mírně ovocnou. Dutý třeň je vysoký 5-12 cm, tlustý 0,7-2 cm, válcovitý a dole hlízovitě zduřelý. V mládí bílý, později nahnědlý a z klobouku se dá snadno vylomit. Prsten je úzký, vytrvalý a pohyblivý, bílé barvy. Výtrusný prach je jemně narůžovělý. Výtrusy jsou oválné až vejčité s hladkou stěnou o rozměru 7-10 x 4,5-6 µm.

Bedly skupiny Leucoagaricus (a také Leucocoprinus) jsou po fylogenetické stránce podobné bedlám skupiny Macrolepiota (Vellinga et al., 2003).

Bedla zardělá roste v příznivých letech velmi hojně, jindy jen sporadicky. V roce 2016 byla nacházená ve velkém množství v roce 2018 téměř vůbec - ale tento rok byl nepříznivý pro růst jakýchkoliv hub. Bedla roste na zahradách, pastvinách, v parcích, na travnatých plochách ve městech, ale téměř nikdy v lese. Tam se prakticky nevyskytuje. Dává přednost vyhnojené půdě a roste obvykle ve skupinách, často i velmi početných. Při zběžném pohledu na louku porostlou bedlou zardělou většina lidí usoudí, že to jsou pečárky. Tato bedla roste od července do října, převážně na travnatých plochách.

Záměna bedly zardělé za některé druhy pečárek s bílým kloboukem a dlouho bílými lupeny jako je pečárka ovčí (Agaricus arvensis), pečárka zápašná (Agaricus xanthodermus) nebo pečárka lesomilná (Agaricus sylvicola) jsou velmi časté. Méně častá je záměna se smrtelně jedovatou muchomůrkou jarní (Amanita verna) nebo s bílými formami muchomůrky zelené (Amanita phalloides), které vždy mají na bázi třeně pochvu.

V naprosté většině houbařských příruček a mykologické literatury je bedla zardělá uváděna jako jedlý druh. Její dužnina má mírnou a příjemnou chuť a vůni s ovocným nádechem. Houba obsahuje velké množství fenolických sloučenin (hlavní složkou je katechin) s vysokou antioxidační aktivitou a její alkoholický extrakt má silné antimikrobiální účinky proti některým bakteriím, které způsobují znehodnocování potravin (Aslim a Ozturk, 2011). Vyšetření antioxidačního a antimikrobiálního potenciálu bedly zardělé odhalilo skutečnost, že tento přirozeně se vyskytující, biologicky aktivní a terapeuticky účinný druh houby má přirozený antioxidační a antimikrobiální potenciál a bylo by užitečné ho použít pro výživové i léčebné účely (Pereira et al., 2012; Sevindik et al., 2018). Navíc se ukázalo, že obsah těžkých kovů v této houbě se pohybuje v bezpečných mezích (Tuzen et al., 2007; Sevindik et al., 2018).

Všechny tyto skutečnosti napovídají, že bedla zardělá je houba vhodná pro kuchyňskou úpravu a měla by být nejen chutná, bezpečná, ale snad i zdraví prospěšná. Uvádí se, že v kuchyni ji lze uplatnit podobně jako bedlu vysokou (Macrolepiota procera) či jiné druhy jedlých bedel rodu Macrolepiota. Ke sběru ji však lze doporučit jen těm houbařům, kteří ji naprosto bezpečně rozliší od nebezpečných muchomůrek. Já bych byl ještě opatrnější a její sběr za účelem konzumace bych nedoporučoval (http://toxicology.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1086). Jednak je tu malé, ale nikoliv zanedbatelné riziko záměny za některou z pečárek, jiných bedel či dokonce muchomůrek, jednak je v odborné literatuře popsáno několik případů otrav touto bedlou, které způsobily zažívací obtíže (Reid a Eicker, 1993; Beug, 2014). Na tomto blogu již několikrát zaznělo doporučení, abychom nekonzumovali bedly, které rostou v trávě - na loukách a zahradách. Tak se tohoto doporučení držme!

Aslim B, Ozturk S. Phenolic composition and antimicrobial and antioxidant activities of Leucoagaricus leucothites (Vittad.) Wasser. J Med Food. 2011; 14(11): 1419-1424.

Beug MW. NAMA Toxicology Committee Report for 2014 North American Mushroom Poisonings. North American Mycological Association, 2014.

Pereira E, Barros L, Martins A, Ferreira IC. Towards chemical and nutritional inventory of Portuguese wild edible mushrooms in different habitats. Food Chemistry, 2012; 130(2): 394-403.

Reid DA, Eicker A. South African fungi. 2. Some species of Leucoagaricus and Leucocoprinus. South African J Botany, 1993; 59(1): 85-97.

Sevindik M, Rasul A, Hussain G, Anwar H, Zahoor MK, Sarfraz I, Kamran KS, Akgul H, Akata I, Selamoglu Z. Determination of anti-oxidative, anti-microbial activity and heavy metal contents of Leucoagaricus leucothites. Pak J Pharm Sci. 2018; 31(5, Supplementary): 2163-2168.

Tuzen M, Sesli E. Soylak M. Trace element levels of mushroom species from East Black Sea region of Turkey. Food Control, 2007; 18(7): 806-810.

Vellinga EC, de Kok RP, Bruns TD. Phylogeny and taxonomy of Macrolepiota (Agaricaceae). Mycologia. 2003; 95(3): 442-456.