VáclavBurle

Bedla hnědočervenavá (Lepiota brunneoincarnata, syn. L. barlae Pat., L. barlaeana Pat., L. bruneo-incarnata, L. patouillardii Sacc. & Trotter) je vzácná bedla, kterou poprvé popsali švýcarští botanici Robert Hippolyte Chodat a Charles-Édouard Martin v roce 1889 (Chodat a Martin, 1889). Popsali ji jako houbu, rostoucí kolem silnic ve Švýcarsku. Roste ale vzácně po celé Evropě a v mírných oblastech Asie až po Čínu. Dává přednost jílovitým a vápnitým půdám, které jsou bohaté na živiny. Najdeme ji v listnatých lesích, parcích, stromořadích, okrajích cest apod.

Houba moc bedlu ani nepřipomíná; klobouk má průměr jen 2,5 až 4 cm a má krátký a silnější třeň. Barva klobouku je v mládí hnědočervená s fialovými tóny, později bledne na růžově hnědou s tmavě hnědými šupinami a tmavším středem. Klobouk je masitý. Lupeny jsou volné a čistě bílé, stejně jako dužnina, která po omačkání nebo rozříznutí červená. Válcovitý třeň je vysoký 2 až 3,5 cm a má průměr 0,6 až 0,9 cm. Jeho horní část je hladká a růžově zbarvená, zatímco spodní část je pokryta tmavě hnědými šupinami (Bresinsky a Besl, 2004).

Houba je jedovatá, ale chuť má mírnou, někdy s mírnou kovovou příchutí, a voní trochu po ovoci. To je zřejmě důvod proč je často zaměňována za jedlé druhy (Ben et al., 2010). Otravy jsou relativně časté a nemají dobrou prognózu (Herráez Garcia et al., 2002). Za smrtelné otravy je zodpovědný alfa-amanitin, peptidický toxin přítomný také v muchomůrce zelené (Amanita phalloides). Z mnoha klinických pozorování otrav touto muchomůrkou je zřejmé, že nejprve se objevuje bolest břicha se zvracením a vodnatým průjmem. U těch, kteří umírají během rané fáze intoxikace (sedm hodin po požití hub), je úmrtí způsobeno akutní dehydratací. U těch, kteří umírají mezi třemi a jedenácti dny, je smrt zaviněna akutním selháním jater. Nálezy z pitev prokazují také přítomnost významného cerebrálního edému a hemoragických komplikací (Asef, 2015; Kose et al., 2015; Varvenne et al., 2015). K vážnému poškození jater může dojít již po konzumaci 100 g bedly hnědočervenavé (Kervégant et al., 2013). Je proto na místě stále upozorňovat na nebezpečnost malých bedlí, zejména těch, které rostou mimo les. Časté jsou otravy lidí, kterým rostou tyto bedly na zahrádce nebo v trávě, v blízkém okolí jejich domů.

Asef MR. New records of the genus Lepiota for Iran, including two deadly poisonous species. Mycologia Iranica. 2015; 2: 89-94.

Ben MK, Zhioua M, Bakir O, Allouche M, Gloulou F, Banasr A, Haouet S , Hedhili A , Hamdoun M. Four cases of deadly intoxication by Lepiota brunneoincarnata. Ann Biol Clin. 2010; 68(5): 561-567.

Bresinsky A, Besl H. A Colour Atlas of Poisonous Fungi: A Handbook for Pharmacists, Doctors, and Biologists. CRC Press 2004,. p. 45. ISBN 9780723415763.

Herráez Garcia J, Sanchez Fernández A, Contreras Sánchez P. Intoxicación fatal por Lepiota brunneoincarnata. Anales de Medicina Interna (in Spanish) 2002; 19(6): 322-323.

Chodat R, Martín C. Contributions Mycologiques. Bull Société Botanique de Genève (in French). 1889; 5: 221-227.

Kose M, Yilmaz I, Akata I, Kaya E, Guler K. A Case Study: Rare Lepiota brunneoincarnata Poisoning. Wilderness Environ Med.2015; 26 (3): 350-354.

Kervégant M, de Haro L, Patat AM, Pons C, Thomachot L, Minodier P. Phalloides Syndrome Poisoning After Ingestion of Lepiota Mushrooms. Wilderness Environ. Med. 2013; 24(2): 170-172.

Varvenne D, Retornaz K, Metge P, De Haro L, Minodier P. Amatoxin-containing mushroom (Lepiota brunneoincarnata) familial poisoning. Pediatr Emerg Care. 2015; 3 (4): 277-78.